Prolog

 

Jeden vzácný člověk, mě postavil před zrcadlo času. Mého času.

 

Sledoval jsem ten běh, kterým jsem se pachtil po celá dlouhá léta a přitom se mi odvíjely obrazy doby, ve které jsem žil. Byla to doba jako každá jiná před tím a vím, že taková bude i budoucí. Nenasytnost jedněch opět vyvolá bouři hladových. K jakému zlu tento spor vede po celá tisíciletí každý ví, že k válkám a bolestem.

Často si kladu otázku, kde je ukryto tajemství kódu člověka? Je to úžasný pocit, stát pod pyramidou, kterou lidé stavěli před mnoha tisíci lety a nechce se mi věřit, že v mém dětství jsem let na měsíc vnímal jen přes fantasii Verneova románu. Dnes je to pro děti normální skutečnost. Co všechno velikého je schopen člověk dokázat, ve všech dobách, tak jakýpak pokrok lidské společnosti? Člověk je pořád stejný, tvoří a boří, zabíjí a křísí. Je stejný jako příroda, kterou vládnou zákony Vesmíru a tak proto společenství člověka musíme brát ve vší pokoře.

Stěží můžeme pochopit duši a zákony lidožroutů, náboženských fanatiků, monarchů a vůbec, jiných etnik a národů. Mimo Čechy jsem žil někde déle, někam jsem jen krátce nahlédl. Ze všeho mi zůstalo jen pár kusých vzpomínek a obrázků. Všechny země a lidé, které jsem viděl jsou v podstatě podobné. Mají svoji historii, prošly útrapami válek, žijí tam bohatí a chudí, pyšní se krásnými budovami, stydí se za bídu a jsou hrdé na svou rodnou hroudu.

Náhoda mě nahrála tlumočení a překlady Čs. Plánovací komisi v Ulan Batoru. Město uprostřed největšího kontinentu bylo pohodové, jakoby naplněno duchem Budhova klidu. Brzy byly pryč mé představy o bojovnících z filmu Suche Bator, který jsem viděl jako školák. Procházel jsem po městě, navštívil místní restaurace, kde jsem si mohl dát za pár babek pravý Burbon nebo Henessy, americké cigarety, které byly lacinější než naše Sparty. Hovořil jsem s lidmi na ulicích, v obchodech i s mnichy kláštera a těžko se vrace domů z této oázy míru, kde mě opět čekalo koště od metařů.

Jsou města, která mě pohltila hned a města, na kterých jsem musel počkat, Paříž a Řím. Paříž mě prostě chňapla od první chvíle, kdy jsem odhodil na velvyslanectví má zavazadla. Sebral jsem se a sám s plánkem města vydal pěšky na dobrodružnou cestu, která trvala osmačtyřicet hodin v jednom zátahu. Řím byl pro mně velkou ratejnou nacpanou zbořeninami všeho, z čeho vyrůstala pozdější evropská kultura.

Věřím, že vybudovat lepší společnost ve své zemi je snem snad všech vladařů. Trošku mou víru potvrdil i Muammar Kadafi, který měl odvahu pracovat na blaho svého lidu. Pro Ronalda Reagana byl jenom “šílený pes Blízkého východu”. Kdyby císař Íránu Mohammad Reza Páhlaví zůstal ve své zemi nedopadl by lépe. Američtí přátelé ho hodili přes palubu, ale alespoň jeho rodina si v zahraničí může užívat miliardy dolarů, které své zemi ukradl. Po tom, co jsem viděl a zažil, tak i za šáhova panování se země modernizovala a postupně demokratizovala.

Za těch šedesát roků mého zájmu o Afghánistán se mi mnoho afghánských tváří vrylo do paměti. V každém portrétu vidím silného, krásného, hrdého člověka, který si je vědom své povinnosti vůči své komunitě a tradicím a to s pokorou odhodlaně plní. Nezvané žoldáky musí nemilosrdně zabíjet. To je jejich nejvyšší čestný úkol. Nesplnit ho, byl by svými bližními zatracen.

Tak velikánský imperiální Sovětský svaz nelze pořádně pochopit. Jezdil jsem po zemi křížem krážem, oči měl otevřené, uši nastavené. Stýkal jsem se s lidmi všech kategorií od lesních lovců, po nějvětší genie a hrdiny, hovořil s nejvyššími politiky, navštívil jsem největší stavby a závody, kolchozy i sovchozy, zakázaná města, projel jsem pouště, step, velké sibiřské řeky, byl v horách, tundře, tajze i za polárním kruhem. Zažil jsem pouštní mrazy i pouštní horka. Viděl jsem a mluvil jsem s lidmi různých národů. Jedl jsem s nimi boršč i jesetera, pil samohonku a vždycky každé posezení s těmito lidmi končilo přátelství mezi námi. Také jsem rok bydlel a žil společně s těmi nejchudšími. Za sedm roků jsem nepoznal rodinu, která by neztratila alespoň jednoho člena během Druhé světové války. Samozřejmě, že tam jsou různí lidé, jako všude jinde. Tradice tam jsou silné, ale můj dojem z většiny těch národů je, že jsou skromnější a obětavější než my. To jejich “NEJ…..” těžko správně pochopíme. Zato ale až dnes, kdy jsme v Evropské unii můžeme pochopit, co znamenal pro různé národy žijící v SSSR “SOJUZ”.

Ve svém srdci jsem vždycky miloval a byl hrdý na mé Čechy a Zlatou Prahu a zároveň litoval ten divný charakter malého národa Bójů, který ho provází dějinami. Právě snad díky tomu charakteru jsme vše přežili. Věřím, že si tu alespoň vnitřní Svobodu udrží dál.

 

JUDr. Jiří Heger

JUDr. Jiří Heger

 

 


Epilog

Obraz, světlo, barvy, pocit, atmosféra, nálada zachycené v daném čase jsou střípkem, který zachycuje nás a naše okolí, jak ho v dané chvíli vnímáme. S odstupem času v těchto obrazech vidíme víc.

Syn, koukající se na tátovy obrázky

UA-51715929-3